Obě novely se odehrávají v sedmnáctém století – jedna po konci třicetileté války, druhá za vlády Rudolfa II. V žádném případě se však nejedná o „klasické“ dílo historické beletrie.

V Psí kůži autor vypráví příběh trojice hrdinů-vojáků, kteří se po skončení třicetileté války vracejí do Čech. Domov už má pouze jeden z nich, a tak všichni společně putují k němu, na svobodný statek pánů z Haugvic. Domů se nevracejí titíž lidé, jsou zestárlí, zničení, zhrublí a jejich těla nesou stopy četných bojů. Ani rodné sídlo už není tím, čím bývalo. V kraji vládne katolická církev a ten, kdo přichází jako zběh od armády (rozuměj: hlasatel jiné víry), může být – jako huncleder – kdykoliv bez soudu potrestán. Příběh odehrávající se v rozmezí několika málo hodin svádí dohromady odpadlíky od víry i lidi, kteří za ni dlouhá léta bojovali, ty, kteří jsou ochotni sloužit kdykoliv a komukoliv, i ty, jež odmítají ustoupit. Takové střetnutí může mít jen krvavý konec, v němž má každý svou pravdu, ale prosadit ji nemůže nikdo.

Kámen nářku je kompozičně mnohem složitější; Körner v něm rozvíjí několik paralelních příběhů, jež se nakonec spojují v osobě panovníka Rudolfa II. Ten tu metaforicky představuje jak život veřejný, historický, formovaný jaksi zvnějšku a samovolně, a život soukromý, ovlivňovaný právě nadosobními dějinami. Rudolf je všemocný panovník i bezmocné dítě – rozhoduje a stává se obětí rozhodování druhých.

Körnerovou nejsilnější autorskou „zbraní“ je především jazyk – svou bohatostí až barokní, metaforičností, doslova hutností vytváří právě dojem historické autenticity. Tato tíha jako by vyjadřovala složitost doby, která zůstává zasuta pod nánosy následujících staletí, jejichž perspektivu však ve výstavbě textu také můžeme najít. Autor totiž neusiluje o pouhé převyprávění jakési historky z minula, o tu jde možná až v poslední řadě. Nesnaží se ani o jednoduché zachycení dobového prostředí a reálií - Körner především nahlíží do pocitů člověka ocitajícího se v mezní životní situaci. V zásadě nejde o nic „vážnějšího“ než o chvíle, kdy se člověk musí vymezit vůči takovým věcem, jako je láska, víra, rodina, přátelství, pospolitost. Sedmnácté století, doba historických zvratů a zároveň doba, v níž lidé ještě věřili na zázraky, mu k tomuto účelu mohlo posloužit mnohem lépe než dnešek. Ve své symbolické rovině se ale oba texty posouvají do jakéhosi mýtického bezčasí, v němž musí své místo hledat každý znovu a znovu – a čtenář zejména.

Vydávat spisy Vladimíra Körnera ve smysluplné podobě je nakladatelsky záslužný počin – a také náročný. Dalšímu svazku už se doufejme dostane pečlivější korektury i lepší ediční poznámky.